jak jistě všichni návštěvníci mého blogu ví, včera vyšla chesterova první sólová deska - out of ashes pod hlavičkou dead by sunrise. první věc, která mě napadá, je říct "už bylo na čase". dělat desku pět let, to si můžou dovolit fakt jenom linkin park a guns n' roses. ale taky musím podotknout že stojí za to.

první věc, která se chtě nechtě nabízí je srovnání s fort minor. je to sice ode mě trošku nefér, protože všichni víme jak já to mám s majkem, ale budu se snažit být objektivní. nicméně, to vzrušení a nadšení, který u mě předcházelo vydání the rising tied se u dead by sunrise prostě nekoná. možná je to z části i tím, jak dlouho už se o tom mluví. nejdřív (čti: před těmi pěti/čtyřmi lety) sem z toho měla fakt radost, fakt sem se na to těšila, jenže pak uběhl rok, pak další a chester o tom pořád mluvil, jedinýmy důkazy že něco fakt dělá bylo pár písniček, pak vyšla minutes to midnight, i julien-k už pracovali na svý vlastní desce a já to prostě vzdala a začala pochybovat že tu desku vůbec kdy vydá.

takže mu musím připsat plusový body už jen za to že se k tomu opravdu odhodlal.


ještě musím taky říct, že je to opravdu dobrá deska. silný melodie, výrazný kytary a sem tam si chester zařve jak už dlouho ne (my suffering, condemned) a něco co musím opravdu zdůraznit - výborný vokály. chesterovi to totiž opravdu zpívá a to jakože hodně dobře. dovedu si představit že kdyby si nějakej člověk kterej se nezajímá o linkin park pustil třeba into you nebo walking in circles, tak chestera po hlase ani nepozná - tak jinak to zní. a opět sem se přesvědčila že chesterovi opravdu sedí nižší hlasový polohy, protože pak zní ten jeho hlásek sytě a pevně. víc takovej songů, chazzi!

a teď k těm negativům, který tahle deska má. každá deska má svoje silný a slabý chvilky, a out of ashes taky. jako první budu citovat jednoho pána recenzenta z NYT, který napsal následující slova:

Mr. Bennington se snaží znít soucitně, ale po pár písničkách je jasné, že jediný člověk se kterým soucítí je on sám; není zde žádná pokora a ještě méně humoru a úměrnosti. Ač se jeho prodloužené dospívání snaží tvářit opravdově, rychle se zvrtne v narcisismus.

Jon Pareles, NYT

nezbývá mi, než dát pánovi recenzentovi za pravdu, protože jediný téma kterýho se chester dotkne, je opravdu jen on sám (až na pár vyjímek, samozřejmě - jako je fire nebo end of the world); pořád je to já a moje utrpení, mě všichni ublížili, nevím jak se s tím mám srovnat. a taky si račte všimnout, že to dává docela vyžrat sam. ať už jde o let down, kde je to zjevný (a pochopitelný), nebo čtete mezi řádky v ostatních skladbách, ale podle mě je naprosto dostačující jak opěvuje svůj vztah s talindou. nevadí - chápu ho :D já bych na samanthu taky plivala oheň, ale o tom někdy jindy.


fire: jak jsem se už určitě zmiňovala, miluju tuhle písničku. miluju ty bicí, tu kytaru, miluju melodii ve slokách, a mám ráda i ten text, i když mi přijde že se snaží vypovídat o něčem, na co chesterovy textařský schopnosti zatím nestačí. Co tím chci říct je, že v tom není žádná hloubka, jen prostý konstatování faktu a já mám prostě ráda ty skrytý významy a slova kde můžu hledat co tím chtěl básník vlastně říci. ale jinak tuhle písničku miluju a tahle byla první, která mě přesvědčila, že to bude stát opravdu za to.

crawl back in: tohle je typickej první signl - rádoby silná melodie, která má chytit širokou veřejnost a mě se to prostě nelíbí. napadá mě k tomu jediný slovo - prvoplánový. (nemluvně o tom že ten klip je strašnej.)

too late: tak tahle je opravdu dobrá. líbí se mi ten kytarovej riff na začátku písničku, akorát refrén mi přijde trošku nedotaženej. nevím co víc říct, než se mi too late prostě líbí.

inside of me: po crawl back in další rychlá. a tahle ve mě opravdu navozuje pocit, že je chester naprosto neschopnej dospět a že je pořád jak malej kluk chycenej v těle dospělýho muže. ale fakt se mi líbí ten refrén - není snad chytlavej? dovedu si představit, že si ho budu zpívat celej den ve škole - zvlášť to "i feel more alone everyday - oooh". chytlavý. a taky se mi líbí to kytarový sólíčko.

let down: už sem tu několikrát psala jak to mám s původní verzí let down a už sem tu dokonce i psala co si myslím o studiové verzi - miluju ji. navíc mám ráda ten text, jako jeden z mála. podle mě totiž opravdu vypovídá o tom co si chester prožíval, jak se rozváděl s někým koho měl kdysi strašně rád a teď ho nenáviděl a jak bylo všechno špatně a do toho ještě přišla talinda a on prostě nevěděl co má dělat - to je z tý písničky opravdu cítit. jednaz mejch nejoblíbenějších.

give me your name: nikdy sem se nemyslela že někdo napíše horší song než je where'd you go, jen aby to pak trumfli simple plan s cukrkandlovým i can wait forever a teď chester právě tady s touhle sklabou. když ta písnička začíná tak mi to nepřijde tak hrozný, jenže pak otevře chester pusu a všechno to zkazí. ne že bych měla něco proti vysokejm vokálům, ale zrovna tahle písnička mi způsobuje návaly zvracení. lovesongy v podání kapel který mám opravdu ráda nejsou nic pro mě.

my suffering: výrazná kytara, rychlý bicí, angst a křičící chester = zaručená bomba. ne teda že bych do toho songu byla nějak zažraná, ale co víc si může LP fan přát?

condemned: nejslabší chvilka na albu. monotónní melodie, monotónní vokály, monotónní všechno. a navíc tady chester nezní jako chester, ale jako marylin manson. NE.

into you: vedle let down nejlepší ploužák. strašně se mi líbí jak je to nejdřív klidný a hluboký, pak najednou v polovině toho songu se to zvýší a zrychlí a ty poslední vysoký refrény jsou prostě vypjatý. a takový věci já mám ráda.

end of the world: tuhle písničku sem si představovala ÚPLNĚ jinak, ale překvapila mě velice příjemně. sice mi to přijde jako něco co by mohl napsat spíš majk (takový trošku GLXS téma, nezdá se vám?), ale líbí se jak je každá ta slok a trošku jiná a celý mi to zní tak nějak... hymnovitě? z rychlejch skladeb je takhle nejlepší, zaručeně.

walking in circles: na tuhle sem si schválně počkala, až budu mít tu desku celou, i když mi všichni říkali že je nejlepší. je fakt že je jiná, ale přijde mi že tu chester zní víc jako alex mcmillan než alex sám, zvlášť ve slokách. přesně takovou písničku sem od chestera očekávala, takže se pro mě řadí hodně vysoko.

in the darkness: z týhle písničky sem měla strach, stejně jako z give me your name. ve skutečnosti musím uznat že není tak strašná jak sem čekala že bude, ale asi ji budu radši přepínat.

morning after: vzhledem k tomu že tu úplně původní akustickou verzi moc neznám, a znám jen remix od julien-k a ten mi nepřijde nijak zvlášť jinej než ta studiová verze. je trošku rockovější, trošičku tvrdší, vokály sou přímočařejší, ale taky mi přišlo že se z tý písničky vytratilo všechno co se mi na ní líbilo. ale není to špatný.

celkově musím uznat je že je to fakt dobrá deska, a dala bych jí tak **********. není to ani zdaleka tak temný jak chester původně tvrdil, ale je to mnohem lepší než sem čekala že to bude. a to je výhoda toho být skeptik. všechno vás pak příjemně překvapí.

nejsilnější momenty: let down, into you, end of the world
nejslabší momenty: give me your name, condemned, in the darkness